Konference platformy

 

 

INSPIRACE PRO UTKÁNÍ S BUDOUCNOSTÍ

V Prachaticích se 20. září 2016 uskuteční již 5. konference Platformy městských architektů. Konference, stejně jako v minulých letech je určena všem, kdo ovlivňují rozvoj měst a obcí, ať již jako architekti nebo jako pracovníci městských nebo obecních úřadů. Místem konání je Radniční sál v Prachaticích.

Podrobný program a řečníci, kteří vystoupí na konferenci se nachází v pozvánce. Přihlášku na konferenci je nutno zaslat nejpozději do13. září 2016. 

Pozvánka zde 

Přihláška zde  

Představení přednášejících zde 

 

Anotace přednášek:

Prof. Milan Knížák Dr. A. 

DO NOT FUCK THE CONTEXT

Jsem šťasten, že žiji v současné době. Máme elektřinu, antibiotika, zubaře, auta, letadla a tzv. demokracii, ale co se týká měst a obcí, hrozně rád bych se vrátil, dejme tomu 150 let dozadu, abych zažil města jako urbanistické celky podléhající nějakému řádu, nějaké hierarchii. Pohled na dnešní lidská sídliště mě netěší. Nejedná se o organické celky, ale o zmatené skrumáže. Za typické a devastující považuji obecně rozšířené heslo formulované Remem Koolhaasem: Fuck the context! I když vím, že sám autor se později od něj několikrát distancoval, stačil tento agresivní názor napáchat neuvěřitelné škody a dodnes jeho vliv neutichl.

Uvědomuji si jasně služebnost architektury. Odedávna nás civilizační prvky oddělují od zbytku světa. Staví přehradu mezi námi a divokou přírodou. Architektura začínala v jeskyni, u ohniště a z toho se během civilizačního vývoje vyvinuly všechny vymoženosti, které nás vyčleňují z přírodního koloběhu, přesto v mé knize Sny o architektuře, kterou jsem publikoval v roce 2012 a jež zahrnuje texty a projekty z let 1962-1990, navrhuji uvažovat opačně, tzn. pokusit se vychovávat člověka pro architekturu.

Před časem jsem měl přednášku v novém komplexu Florentinum. Přijel jsem taxíkem, vešel do atria a najednou jsem nevěděl, kde jsem. V Londýně? V New Yorku? V Moskvě? V Tokyu? Mohl jsem klidně být v těchto městech. Takových Florentin je ve světě spousta. Notorické lpění současných architektů na skle a oceli mi připadá necitlivé, nudné až impotentní. Praha, která měla obrovské štěstí, že nebyla v 19. století metropolí a tudíž se vyhnula velkým bulvárům, které protnuly Vídeň, Berlín, Paříž, Londýn a zůstala tak v podstatě barokním městem na středověkém půdorysu, je teď zbytečně narušována cizími prvky, navíc banálními a neoriginálními.

Nedávno zemřelý korejský myslitel Ahae prohlašoval, že „člověk je především odpovědný za své bezprostřední okolí". Z toho vyplývá, že péčí o náš malý svět pečujeme o všechno.

_____________________________________

Ing. arch. Jan Sedlák

Doba návratů k veřejnému prostoru

Anotace ke konferenci Platformy městských architektů a Společnosti Petra Parléře v Prachaticích

Problematika podoby a smyslu veřejného prostoru je u nás v posledních letech atraktivním, místy až konjunkturálním tématem profesních i mimoprofesních diskusí. Periodické návraty k této problematice však nejsou novou věcí a trvají již nejméně půl století. Původně byly podbarvené především zklamáním z modernistických přístupů k městu, později také poněkud romantizujícími představami narativního pojímání v duchu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Ani současné snahy nesené nabídkami „zažít město jinak" nás však nezbavují palčivých otázek, zda dnes prožíváme renesanci a rozkvět, či při přes neustálé zaštiťování tímto pojmem nedochází ke ztrátě a znejasnění kvalit městského prostoru. Snaha o definování vlastní podstaty, hlubšího smyslu i podoby nepřímo ukazuje, že k jeho původní emancipované samozřejmosti stále mnohé chybí. 

Odpovědi bychom měli hledat ve stejné šíři, jakou je komplexita fenoménu města samotného. Jestliže prof. Dalibor Veselý kdysi město nazval „největším kulturním projektem lidstva", pak nás upozorňuje na vlastní smysl prostoru i v této souvislosti. Spíše tedy jako nástroje se jeví řešení provozně funkční stránky věci i architektonické ztvárnění. Realizace opírající se o více formální, designové řešení často ukazují na nedostatečnost a nepřesvědčivost výsledků. Naše zkušenost nám ukazuje, že to co je tmelem celku je (žitá) kultura, v tomto případě městská kultura, vědomí či znovunalezení „umění městského života" s jeho hmotnými, ale i nehmotnými, vitálními atributy.  Tedy nejen kultury vertikální nesené étosem významných funkcí s jejich monumenty, ale také kultury horizontální, všedního městského způsobu života, který pravdivý veřejný městský prostor de facto vytváří.

A právě zde je citlivý bod úvahy. Městský „modus vivendi" se významně mění. Neustále se zrychlující tep měst a jeho pragmatické užívání nás oddaluje od harmonicky a klidně působícího prostředí směrem k hektické mozaice chaotických scenérií na straně jedné a touze po „komerčně-zábavním" pojetí prostoru na straně druhé. Domnívám se, že cestou k hodnotnému, vitálnímu a pravdivému prostředí jsou nejen reflektované nové generační pocity nebo například potřeba nové bezpečnosti, ale také ochota přizpůsobení se vpravdě městskému prostředí, jeho prožití nikoli jen „jinak", ale především v pravém slova smyslu civilně,  „opravdově".

______________________________________

Ing. arch. Petr Brožek

Příběh jedné soutěže

Umíme si vybrat auto, umíme si vybrat mobilní telefon, umíme si vybrat výhodnou hypotéku, ale umíme si vybrat dobrého projektanta? Jedním z osvědčených způsobů, zejména pro veřejný sektor, je otevřená architektonická soutěž. Ale jak ji zorganizovat, aby přinesla kýžený výsledek a neskončila nezdarem? Neznám univerzální odpověď, ale pokusím se na základě zkušenosti z jedné architektonické soutěže formulovat některá doporučení, na které věci si dát při organizování soutěží pozor. I když konec naší soutěže byl šťastný, během soutěže se vyskytly napínavé momenty. Jak k nim došlo a jak se jich nejlépe vyvarovat? 

______________________________________

Ing. arch. Jaroslav Wertig

Škola základ života obce

Škola je fenomén, který naši identitu ovlivňuje více, než jsme si často ochotni připustit. Naprostá většina našich raných sociálních zkušeností, jsou zkušenosti získané ve školním prostředí. Řadu kontaktů, vazeb, emocionálních zážitků, prvních lásek, traumat, si odnášíme ze škol v trvalejší kvalitě než samotné vzdělání. Škola je po rodině prvním kolektivem, se kterým je konfrontováno naše ego. Je prvním trenažérem indikujícím naši schopnost stát se členem širší pospolitosti. Je proto snadné odmítnout přetrvávající konstruktivistický a funkcionalistický pohled na školu jako na pouhý „stroj na vzdělávání".

Z hlediska urbanismu je škola jednou z posledních městotvorných typologií, kterou z reality nevytlačila virtualita. Pro posílání mailů už nepotřebujeme poštu, pro vyřízení finančních transakcí už nemusíme do banky, pro nákup zboží už nepotřebujeme do obchodu. Pro rozhovor s někým se nepotřebujeme setkávat v kavárně. Kámen po kamínku odpadly z tradiční mozaiky městského centra základní prvky tvořící po staletí základ městského života. I když probíhají pokusy s virtuální způsobem výuky, škola stále ještě tomuto trendu odolává. Ještě stále zůstává realitou. O to víc je důležitým fenoménem, o který se může urbanistická typologie ještě nějaký čas opírat. I tady je snadné se vymezit vůči funkcionalistickým tendencím izolovat školy, školní kampusy do specializovaných zón „nekolidujících" s provozem města. Naopak je třeba je chápat jako město samotné.

I architektura škol se v poslední době začíná vymezovat vůči funkcionalistické doktríně. Do přežívající a legislativou opevněné představy hygienického, septického provozu nalévání informací do střapatých hlav, se stále častěji nabourává architektura podporující kreativitu a hravost. Architektura reprezentace instituce ustupuje architektuře participace.

Pro každého, kdo staví školu, je důležité si uvědomit, že nestaví vzdělávací ústav, že nestaví instituci, ale definuje společenství a staví podstatný kus města

______________________________________ 

Ing.  Marcel Soural

Anotace by měla ve zkrácené formě vystihnout obsah mé prezentace na konferenci.  Mám se v ní zaměřit na novou definici krásy nebo spíš přispět souborem podnětů a kritických analýz k rozvoji městských celků? Jsem technicky založený člověk a krásu architektury vnímám skrz dovednost a um architektů vytvořenou v rámci projektové dokumentace nebo realizovanou ve skutečnosti. To, co neumím sám nakreslit, se snažím nahradit činností developera, tedy osoby, která investuje do výstavby nemovitostí určených k jejímu dalšímu prodeji nebo pronájmu. Činností developera je hledání shody, průsečíku nebo kompromisu mezi investorem, městem, architektem, budoucím klientem a veřejností při projednávání investičních záměrů v dané lokalitě, na pozemku či v rámci urbanistického celku.

Diskuzí na této konferenci chci především poukázat na nejpalčivější aktuální problémy spojené s investiční výstavbou.

Proces povolování staveb se prodlužuje. Dnes uplyne od počátku přípravy záměru do zahájení stavby cca 6 let a více. Pravomocné stavební povolení neznamená jistotu, pokud byla proti němu podána žaloba, hrozí přiznání odkladného účinku žalobě, kdykoliv v průběhu řízení před správním soudem.

Důvodů, proč povolovací procesy váznou je víc, než je v reálném čase řešitelné. O těchto věcech chci na konferenci diskutovat.

Protože k čemu nám budou krásné myšlenky převedené architekty do perfektní projektové dokumentace či vizualizací, když je nebudeme umět v reálném čase povolovat a tím pádem i realizovat?

________________________________________

Ing. arch. Andrea Markovič

Živý hřbitov

Smrt je neoddělitelnou součástí života a jako se ji nelze vyhnout, stejně není možné toto téma zcela tabuizovat. Tabuizováno ani být nemělo, nicméně, ať už je vnímáno a přijímáno jakkoliv, není jednoduché mu čelit. Dnes, v moderní společnosti s vyvinutou zdravotní péčí je konfrontace se smrtí čím dál tím méně častá a dochází k ní poprvé až v čím dál pozdějším věku a o to více bolestná tato zkušenost může být. Je proto nutné na pohřebnictví, v mnoha jeho podobách, pohlížet jako na nástroj, který společnosti i jedincům pomáhá a stejně tak je důležité do jisté, společnosti přijatelné míry, tento obor přijmout jako součást života.

Rozvíjení pohřebnictví je důležité nejen z hlediska ekologie, ve smyslu hledání nových, šetrných způsobů pohřbívání, ale i z hlediska jeho de-tabuizace. Lepší informovanost a prolomení komunikačních bariér na toto téma přinese výraznou pomoc v péči po pozůstalé, kteří jsou mnohdy kromě bolesti ze ztráty bližního, nuceni čelit odpovědnosti z rozhodnutí, jak s nimi naložit. Tato odpovědnost je pro pozůstalé obrovská zátěž, neboť mnohdy z důvodu tabuizace smrti netuší, jakým způsobem správně uctít památku zemřelého. Co by si přál? Kremaci či uložení do země? Rozptyl kam? Velký obřad či žádný? Tyto otázky pozůstalé tíží a jednou z nejefektivnějších forem pomoci pozůstalým v bolestných okamžicích je ulevit jejich svědomí vědomím, že uctili památku zemřelého a rozloučili se tak, jak by si to zemřelý, jejich bližní přál, neboť právě péče o pozůstalé je primárním smyslem pohřebnictví, jakožto interdisciplinárního oboru oproti praktickému aktu likvidace mrtvého těla. Docílit této de-tabuizace lze mnoha způsoby. Jedním ze způsobů, je péče o pohřebiště a rozvoj jejich integrace v rámci měst a obcí. Přijetí pohřebiště jako městotvorného prvku, místa veřejného, přístupného a důstojného by mohl znamenat zlom v chápání a přijímání smrti.

Příkladem výše uvedených úvah v praktické rovině budiž studie Rozšíření Ústředního hřbitova Kukleny z roku 2014.

________________________________________

JUDr. Marek Hanák

Kancelář veřejného ochránce práv, Brno

Hřbitovy o nás řeknou mnohé, učme se jim naslouchat

již po páté se pod záštitou Společnosti Petra Parléře scházejí účastníci Platformy městských architektů, aby s dalšími odborníky nejen z řad architektů společně diskutovali nad možnostmi rozvoje lidských sídel, a to nejen z pohledu jejich tvůrců (městských architektů), ale také jejich obyvatel.

Z již proběhlých čtyř ročníků konference městských architektů je zřejmé, že zásadní část diskuze se týká tvorby a kultivace veřejného prostoru, který sdílejí všichni obyvatelé města a jeho návštěvníci. Z hlediska tvorby veřejného prostoru zatím pozornost architektů tradičně přitahovala taková místa, jako jsou náměstí, ulice, parky, nábřeží, sportovní plochy apod. Stranou zájmu, podle mě zcela nezaslouženě, zůstávala pohřebiště, která přitom plní významnou roli veřejného prostoru v každé obci. Vedle primárního účelu (pohřbívání zemřelých) může pohřebiště velmi dobře sloužit i jako relaxační zóna ve struktuře lidského sídla. Hřbitovy jsou často situovány v relativní blízkosti městských center, zpravidla jsou dobře dostupné městskou hromadnou dopravou a svůj nezanedbatelný význam má nepochybně i množství zeleně, která se na hřbitovech obvykle nachází a dotváří tak poklidnou atmosféru těchto míst. Právě proto mě v programu letošní konference s názvem „Inspirace pro utkání s budoucností" zaujal příspěvek „Živý hřbitov" pojednávající o rozšíření hřbitova v Kuklenách jakožto městotvorném prvku.

V této souvislosti bych rád připomněl článek Petra Volfa „Duše místa"[1] (publikovaný v Hospodářských novinách) pojednávající o novém hřbitově v Dolních Břežanech. Úvod tohoto článku začíná slovy: „Je to hřbitov? Nebo park? Či zahrada? V Dolních Břežanech vzniklo pohřebiště, k němuž se jen těžko bude hledat protějšek. Dokonale vyjadřuje identitu obce, její minulost i přítomnost." Mimochodem, architekt Josef Pleskot autorovi cit. článku před lety řekl, že když se chce něco dozvědět o místě, kde má začít pracovat, zajde se nejprve podívat na hřbitov, protože podle toho, jak pečuje o své předky, zjistí, jestli má daná komunita před sebou nějakou budoucnost, nebo je v úpadku. Pozorný návštěvník hřbitova jej nevnímá jako prostor mrtvých, nýbrž jako pestrou mozaiku lidských osudů vepsaných na náhrobcích, jejichž příběh se již uzavřel. Mrtví k nám prostřednictvím náhrobků promlouvají a je pouze na nás, zda jim budeme naslouchat. Budeme-li chtít, můžeme díky náhrobkům sledovat historii dané obce, jejíž vývoj ovlivnili lidé pochovaní na místním hřbitově.

Tematice hřbitovů a právním aspektům spojeným se zřízením a provozováním pohřebišť se věnuje i jeden ze sborníků veřejného ochrance práv, v jehož úvodu se píše: „Řekni mi, jak se staráš o své mrtvé, a já Ti povím, k jaké civilizaci náležíš". Hřbitovy požívaly od nejstarších dob zvláštní ochrany a pohlíželo se na ně vždy s vážností a úctou. Již u pohanských národů byla pohřebištím věnována místa symbolizující klid a pokoj tak, aby zemřelí nebyli ve svém věčném spánku rušeni.

S příchodem křesťanství byly hřbitovy zakládány při kostelech či klášterech, aby živí i mrtví byli ve stálém náboženském styku. Za hřbitovní zdí probíhal každodenní život a živí se každou neděli zastavovali s modlitbou u hrobů svých blízkých, aby zavzpomínali na ty, kteří je již opustili. Hřbitovy od kostelů vzdálené vznikaly až později ve městech, když hřbitov u kostela nebylo možno rozšiřovat, zejména v dobách epidemií. Z toho je zřejmé, že pohřbívání zesnulých a úcta k nim sahají daleko nazpět do historie lidstva.

Podle dochovaných pramenů římského práva nebyla péče o pohřebiště věcí veřejnou, ale ryze soukromou záležitostí, respektive morální povinností pozůstalých. Pohřebiště se sestávala vesměs z hrobů rodinných. S příchodem křesťanství převládlo přesvědčení, že všichni členové církve, žijící i zemřelí, tvoří jednu velkou rodinu, a tudíž i péče o zemřelé je společnou povinností všech křesťanů. Proto byli křesťané pohřbíváni na místě společném, zpravidla při kostelích či klášterech.

Výlučný vliv církve na zřizování hřbitovů i jejich spravování církví, převážně katolickou, bez zásahu státu, trval do druhé poloviny 18. století. S obtížemi při pohřbívání jinověrců, bezvěrců a sebevrahů jsou spojeny i na našem území první zásahy státu do církevního práva, které byly koncem 18. století motivovány též důvody hygienickými a právě v tomto období lze vysledovat stopy veřejného zájmu nejen nad řádným pohřbíváním, ale také nad zajištěním klidu zemřelých na místech jejich posledního odpočinku.[2] Rostoucí význam hřbitovů jako veřejného prostoru v lidských sídlech lze tedy vysledovat již v předminulém století, byť tehdy byly hlavním předmětem zájmu státu aspekty zdravotně hygienické a zájem na zajištění pietního uložení ostatků zemřelých a pokojné konání pohřebních obřadů.

Co říci závěrem. Sešli jsme se tu, abychom společně diskutovali o architektuře, bydlení, tvorbě městského prostoru a budoucí kvalitě života v lidských sídlech. Základním instrumentem, který tvorbu a rozvoj městského prostoru ovlivňuje, je územní plán. Zájmem všech, kdo se na tvorbě územního plánu podílí (politiky počínaje, přes urbanisty, architekty a úředníky úřadů územního plánování konče), by mělo být především to, aby se lidem ve městech dobře žilo.

Snad lze říci, že v odborné i laické veřejnosti již celkem pevně zakořenila myšlenka, že kultivace veřejného prostoru s důrazem na jeho oživení a estetiku má významný dopad na celkovou kvalitu života obyvatel města. To, že významným veřejným prostorem je i hřbitov, není ještě tak silně vnímáno. Proto je dobře, že se hřbitovům a jejich úloze ve struktuře města věnuje pozornost na tomto fóru. Veřejná diskuze o roli hřbitovů v městském organismu je potřebná a příspěvky na toto téma nelze než uvítat.

S odkazem na název letošního ročníku konference si proto dovolím uzavřít svůj příspěvek slovy: „Nechť nás hřbitovy inspirují pro utkání s budoucností".

[1] http://archiv.ihned.cz/c1-65333590-duse-mista

[2] http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/Publikace/sborniky_stanoviska/Sbornik_Pohrebnictvi.pdf

________________________________________

em. prim. MUDr. Michal Maršálek, CSc.

Architektura jako výpověď o své době 

Architektura přihlíží nejvíc ze všech umění k lidským potřebám. Tím současně vypovídá o své době. Na příkladu koncepce výstavby psychiatrické nemocnice před sto lety je demonstrován tehdejší názor na způsob léčby duševně nemocných. Obsah lidských potřeb se stále mění v závislosti na podnebí, temperamentu, zvycích, náboženství, ekonomických podmínkách apod. Známkou dobré architektury je dobrý pocit jejích uživatelů.  Na příkladu vymezování prostoru pro soukromí je demonstrován  opačný vliv různých náboženských tradic ve zdánlivě homogenní euroamerické kultuře. Stačí si položit otázku, proč ve střední Evropě jsou v oknech restaurací obvykle záclonky, kdežto u amerického typu restaurace (McDonald, KFC) jsou okna odkrytá. Malíř Oskar Kokoschka charakterizoval New York slovy: samá okna. Otevřená velká plocha oken se vyskytuje běžně nejen v domech i restauracích v USA, ale také v Holandsku a v zemích severní Evropy. Vesměs jde o oblasti s převažující protestantskou tradicí, které kladou, proti katolicismu, větší důraz na veřejné chování jednotlivce a na jeho kontrolu. Za vším je nevyslovený předpoklad, že člověk, který jedná správně nemá co tajit. Televizní hlasatelé v USA sedí v otevřeném prostoru a v pozadí za nimi pracují televizní štáby, které Evropana spíš ruší. Podobně otevřené jsou pracovní prostory firem, projektované podle amerického vzoru po celém světě. Není jistě náhoda, že skupinová psychoterapie vznikla v USA, zatímco ve střední Evropě vždy měla významnější postavení individuální léčba. Americká kultura si zakládá na viděném. Vše by mělo vypadat hezky. Řadu let americká cenzura nepovolovala v dobrodružných filmech pohled na tekoucí krev. Krev je, na rozdíl třeba od čistého průstřelu, něčím nevypočitatelným a nekontrolovatelným. Odtud  také možná proti Evropě výrazně militantnější tažení amerických antipsychiatrů proti "ošklivým" terapeutickým elektrokonvulzím. Nejnápadnějším projevem tohoto trendu je přístup k pití alkoholu. Pokud se ho napijete na ulici, máte co činit se zákonem. Jestliže ale láhev před napitím zabalíte do papíru, je vše v pořádku, váš prohřešek není vidět. Z příkladu je jasné, že potřeby jednotlivců mohou být v různém prostředí protichůdné a mohou být správně pochopeny jen v kontextu chování příslušné skupiny. Architektura by s nimi měla počítat.

 

Vyhodnocení konference účatníky zde

Celkové hodnocení zde 

 

 

 

 

 

 

 


Chystáme

21. září 2017 - OSTRAVA  6. konference Platformy městských architektů (PMA)

 

 

Partneři           

                  

Zasílání novinek e-mailem:


Chcete-li pravidelně získávat informace o novinkách, přihlašte se níže k odběru novinek e-mailem.

Vaše e-mailová adresa:
Počet návštěv: 153690 od 08. 04. 2006